Objevte rozdíly mezi typy žloutenek a zjistěte, proč je prevence tak důležitá.
Žloutenka typu A
Žloutenka typu B
Žloutenka typu C
Žloutenka typu D
Žloutenka typu E
Test ke žloutence typu C
SPUSTIT TESTPodívejte se na video a zjistěte, co je žloutenka typu C – jak se přenáší,
proč je nebezpečná a jak ji lze včas odhalit a léčit. Informace, které mohou zachránit zdraví, nebo i život.
Co je žloutenka typu A?
Žloutenka typu A (odborně virová hepatitida A) je v naprosté většině případů nezávažné akutní zánětlivé virové onemocnění jater.
Jak se žloutenka A liší
od ostatních typů nemoci?
Žloutenka typu A je pouze akutní onemocnění, nestává se z ní chronický (tzn. dlouhodobý) problém. To je zásadní rozdíl oproti virovým hepatitidám B, C a D. Přesto může být průběh hepatitidy A u některých nemocných velmi závažný, ba dokonce smrtelný.
Kde je riziko nákazy?
Ne nadarmo se žloutence typu A říká „nemoc špinavých rukou“.
Virus se vylučuje stolicí a k přenosu infekce dochází buď přímo (kvůli znečištěným rukám nebo běžně užívaným předmětům), nebo nepřímo (infikovanou vodou a potravinami).’
Jaký je výskyt žloutenky A
v populaci?
Podle dat Státního zdravotního ústavu počet nakažených žloutenkou typu A v České republice po celá desetiletí klesal. V posledních letech se ale stále častěji objevují místní ohniska a epidemie, které obvykle postihnou desítky až stovky lidí. V některých krajích České republiky probíhá lokální epidemie už od roku 2024.
Žloutenka A: jak probíhá testování
a léčba?
Podezření, že je něco špatně, můžete pojmout už kvůli typickým příznakům. Základem pro stanovení diagnózy je ale odběr krve u praktického lékaře. V případě nákazy jsou v krvi zjištěny protilátky proti viru hepatitidy A a zpravidla jsou i výrazně zvýšené jaterní testy. Pokud máte diagnózu opravdu potvrzenou, musíte být hospitalizováni na infekčním oddělení.
V současnosti se léčí příznaky onemocnění,
antivirová léčba zatím neexistuje.
Prevence
Nejúčinnější prevencí je očkování proti žloutence typu A.
Je dlouhodobě dostupné, vysoce účinné a bezpečné. Stačí dvě dávky
očkovací látky, kdy se po dávce první aplikuje druhá, posilovací během
6–12 měsíců. Ochrana je pak prakticky u všech očkovaných celoživotní. Dalším způsobem, jak se nákaze vyhnout, je dodržování alespoň základních hygienických pravidel.
Co je žloutenka typu B?
Žloutenka typu B (odborně virová hepatitida B) je stále velký zdravotnický problém. Virus žloutenky typu B, který způsobuje onemocnění, totiž z těla nikdy nezmizí (na rozdíl od žloutenky typu A) a dokáže přežívat v podobě maličkých částic v jaterních buňkách po celou dobu života hostitele. Ani léky se nedá z těla úplně odstranit. V akutní fázi, kdy má pacient příznaky a vyhledá lékaře, se ve většině případů doporučuje držet dietu a fyzicky se nenamáhat. Tělo může virus zvládnout samo, a přestože nikdy z těla nezmizí, není nutné podávat léky (pokud se zdravotní stav pacienta nezhorší). Virus se ale v těle může množit, a i když na první pohled není nic poznat, přechází žloutenka typu B do dlouhodobého stavu infekce (do chronicity).
Ta zahrnuje chronický zánět jater, jaterní cirhózu (tvrdnutí jater) nebo i rakovinu jater. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace trpí na celém světě více než 250 milionů lidí chronickou infekcí. A ročně na důsledky onemocnění a kvůli přidruženým komplikacím umírá více než 1 milion osob.
Jaký je výskyt žloutenky B v populaci?
Díky očkování dětí a také dospělých, kteří vykonávají práci s rizikem nákazy, je v současnosti v České republice podle Státního zdravotního ústavu hlášeno méně než 50 případů akutní (nově získané) hepatitidy B ročně. Jde tedy naštěstí o velmi nízký výskyt. Bohužel však přibývá případů infekce, které se podaří odhalit až v pozdějším, chronickém stadiu (těch je více než 400 ročně). Může k tomu docházet třeba vlivem nárůstu imigrace do naší země.
Kde je riziko nákazy?
Virus žloutenky typu B se nejčastěji přenáší pohlavním stykem. V oblastech s jeho vysokým výskytem (většinou jde o rozvojové země) má zásadní význam přenos infekce z matky na novorozence. Významným rizikovým faktorem pro přenos žloutenky typu B je také sdílení injekčních jehel a stříkaček mezi injekčními uživateli drog nebo provádění tetování v amatérských podmínkách bez dostatečné hygieny. Žloutenka typu B se nepřenáší podáním ruky, líbáním, objetím, kašlem ani kýchnutím.
Žloutenka B: jak probíhá
testování a léčba?
Podezření, že jste se nakazili hepatitidou B, můžete pojmout už při výskytu příznaků, především žloutenky jako takové. Aby ale bylo možné stanovit diagnózu, je potřeba provést odběr krve u praktického lékaře. U nakažených v akutní fázi je v krvi zjištěna přítomnost různých ukazatelů virové infekce a zpravidla bývají také výrazně zvýšené jaterní testy. Pokud tedy máte diagnózu akutní žloutenky typu B, musíte být hospitalizováni na infekčním oddělení.
Naopak chronická infekce může mít zcela bezpříznakový průběh a i jaterní testy mohou být zvýšené jen mírně, nebo dokonce být v normě. Pro průkaz chronické infekce je také nutný odběr krve a průkaz specifických částic viru. Většina žloutenek typu B v chronickém stadiu se léčí antivirovými léky. V tomto případě ale nemusíte být hospitalizováni.
Prevence
Nejúčinnější prevencí je očkování proti žloutence typu B. Je dlouhodobě dostupné, vysoce účinné a bezpečné. K celoživotní ochraně stačí u naprosté většiny osob tři dávky očkovací látky. Infekce novorozenců a malých dětí jsou v současné době v České republice naprosto výjimečné. Všechny těhotné ženy jsou totiž testovány na přítomnost žloutenky typu B a v případě pozitivity jsou novorozenci hned po narození podány protilátky a dostává první dávku vakcíny (tzn. pasivní a aktivní imunizace). Standardně se u nás od roku 2001 proti žloutence typu B plošně očkují děti od 9. týdne věku. Očkování podstupují i rizikové skupiny, především zdravotníci.
Co je žloutenka typu C?
Žloutenka typu C (odborně virová hepatitida C) je infekční zánětlivé onemocnění jater vyvolané virem hepatitidy C (HCV). Když se nakažený nezačne včas léčit, hrozí, že dojde k zánětu jater. Ten způsobuje jejich zjizvení, což v konečném důsledku může vést až k jaterní cirhóze a jejím komplikacím, k nimž patří chronické jaterní selhání nebo rakovina jater.
Jaký je výskyt žloutenky
C
v populaci?
Podle Světové zdravotnické organizace je na světě asi 50 milionů nakažených osob. V České republice jde podle odborníků o 0,5 % populace a ze zjištění Státního zdravotního ústavu vyplývá, že v posledních letech se s touto diagnózou nově setkává 1 000 – 1 500 osob ročně.
Kde je riziko nákazy?
Virus hepatitidy C se přenáší hlavně krví, méně pak pohlavním stykem a z matky na dítě během porodu. Až do roku 1992 byla nejčastějším způsobem přenosu transfuze krve a infekce nedostatečně sterilizovanými lékařskými nástroji. Od roku 1992 začali být dárci před každým odběrem testováni. V současné době představuje největší riziko nákazy nitrožilní aplikace drog a sdílení injekčního instrumentária.
Infekce se může šířit také při tetování v nevhodných (amatérských, nesterilních) podmínkách. Rizikové je i používání předmětů denní potřeby, které mohou přijít do styku s krví nakažené osoby – třeba žiletky, pilníky, nástroje na manikúru a pedikúru nebo zubní kartáčky.
Prevence
Virus žloutenky typu C je jedním ze dvou (tím druhým je typu E), proti kterému v České republice nemáme možnost očkování. Kdokoli se nimž nakazí, musí se léčit. Jediné, co se dá preventivně dělat, je dodržovat opatření proti přenosu infekce, především v rizikových skupinách osob, a testovat se.
K minimalizaci přenosu viru žloutenky typu C slouží také principy harm reduction, tedy osvěta a programy výměny injekčního instrumentária, které se užívá k aplikaci drog.
Žloutenka C: jak probíhá
testování a léčba?
Diagnóza hepatitidy C je jednoduchá. Testuje se z krve a v případě, že jste nakažení, z rozboru vyplyne pozitivita tzv. anti-HCV protilátek. Vyšetření se standardně provádí odběrem krve ze žíly, ale dnes už stačí i jen kapka krve z prstu. Tyto protilátky se dají zjistit také ze slin, a to pomocí speciální odběrové soustavy bez nutnosti rozborů v laboratoři.
Aby mohl lékař onemocnění definitivně potvrdit, musí u vás zjistiti množství viru v krvi, tzv. HCV RNA (vnitřní části viru). Protilátky anti-HCV přetrvávají v krvi i po úspěšné léčbě, proto je po ní vždy nutné testovat přímo HCV RNA.
Co se léčby týče, je dobrou zprávou, že má jen minimální nežádoucí účinky, a tak ji mohou podstoupit téměř všichni pacienti. Překážkou nejsou ani přidružená onemocnění.
K léčbě HCV se využívají tzv. přímo působící antivirotika – kombinace léků, které přímo blokují množení viru v jaterní buňce. Léčba obvykle trvá 8 nebo 12 týdnů a spočívá v užívání tablet 1× denně. Když pacient poctivě dodržuje léčebný režim, mají všechny léčebné kombinace téměř 100% účinnost a riziko přenosu se tím značně snižuje.
Prevence
Virus žloutenky typu C je jedním ze dvou (tím druhým je typu E), proti kterému v České republice nemáme možnost očkování. Kdokoli se nimž nakazí, musí se léčit. Jediné, co se dá preventivně dělat, je dodržovat opatření proti přenosu infekce, především v rizikových skupinách osob, a testovat se.
K minimalizaci přenosu viru žloutenky typu C slouží také principy harm reduction, tedy osvěta a programy výměny injekčního instrumentária, které se užívá k aplikaci drog.
Co je žloutenka
typu D?
Žloutenka typu D (odborně virová hepatitida D) je chronický virový zánět jater způsobený virem hepatitidy D. Ten často označujeme za „neúplný virus“, protože se jím mohou nakazit jen lidé, kteří jsou zároveň nakaženi virem žloutenky typu B – hepatitidy B (HBV). Bez HBV se totiž nedokáže v játrech množit. Zajímavé je i to, že přítomnost viru hepatitidy D se jen zřídkakdy projeví žlutým zbarvením kůže, tedy žloutenkou.
Infekce virem hepatitidy D může vést k těžkému poškození jater (až k jejich selhání), k rakovině jater a úmrtí.
Lidé s hepatitidou D se mohou nakazit oběma viry (HBV i HDV) současně nebo mohou dostat hepatitidu D až poté, co už měli infekci HBV. Současnému nakažení se říká koinfekce a jejím důsledkem bývají krátkodobé zdravotní problémy, ale i selhání jater krátce po přenosu na člověka. Obvykle to ovšem nevede k celoživotnímu onemocnění. Po těžké akutní fázi imunitní systém obvykle oba viry dostane pod kontrolu a brání jejich dalšímu množení.
Když jedna infekce nasedá na druhou (tedy nejdříve se člověk nakazí HBV a později se k ní přidá HDV), jde o superinfekci HDV. V takových případech je imunitní systém oslaben dlouhou infekcí hepatitidy B, a proto virus hepatitidy D už pod kontrolu dostat nedokáže.
Je pravděpodobnější, že po těžké akutní fázi povede k dlouhodobému onemocnění. Jeho důsledkem může být rychlý rozvoj jaterní cirhózy, selhání jater, nebo dokonce smrt.
Jaký je výskyt žloutenky D v populaci?
Na celém světě je podle odborných studií odhadem asi 4,5–13 % nemocných s chronickou infekcí HBV infikováno i virem žloutenky typu D, což je 12–72 milionů osob. V České republice je infekce HDV zatím ojedinělá – jde o několik desítek pacientů, a to téměř výlučně cizinců přicházejících z endemických oblastí, především z Mongolska a jiných asijských zemí. S rostoucí migrací osob z těchto oblastí může počet nově vzniklých případů a rozšíření žloutenky typu D v naší zemi rychle narůstat.
Z pacientů v České republice, kteří mají žloutenku typu B, jich podle odhadu odborníků jen 1 % bojuje i se žloutenkou typu D.
K rizikovým oblastem, kde je vyšší výskyt viru hepatitidy D, patří Středomoří, Blízký východ, západní a střední Afrika, východní Asie a povodí Amazonky v Jižní Americe.
Kde je riziko nákazy?
Hepatitida D se přenáší jen prostřednictvím kontaktu s krví nebo tělními tekutinami nakaženého. K rizikovým faktorům patří:
- sdílení jehel, injekčních stříkaček nebo jakéhokoli jiného vybavení používaného k přípravě nebo injekční aplikaci drog
- pohlavní styk s nakaženou osobou
- kontakt s krví z otevřených ran nakažené osoby
- neúmyslné píchnutí infikovanou jehlou nebo ostrým nástrojem během operace nakažené osoby
- sdílení osobních předmětů (např. holicích strojků a zubních kartáčků), které přišly do styku s krví nakažené osoby
V některých situacích naopak není třeba se bát. Hepatitida D se nešíří jídlem ani vodou, sdílením nádobí, kojením, objímáním, líbáním, držením se za ruce, kašláním ani kýcháním.
Žloutenka D:
jak probíhá testování a léčba?
Vakcína (očkování) specificky proti hepatitidě D neexistuje, před nákazou ale chrání očkování proti hepatitidě B. Člověk, který je očkovaný proti HBV, se nemůže nakazit žloutenkou typu B, a tedy ani žloutenkou typu D.
Každý, kdo je nakažený virem hepatitidy B, by měl aspoň jednou za život absolvovat testování na přítomnost viru hepatitidy D. Naopak u osob, které nemají žloutenku typu B, nemá smysl testovat přítomnost žloutenky typu D. Při testech se zjišťuje přítomnost protilátek proti HDV v krvi. Pozitivní výsledek může vypovídat o prodělané i o stále probíhající infekci. Ke stoprocentnímu potvrzení je pak nutné provést ještě přímé vyšetření přítomnosti HDV v krvi nemocného.
Pokud je výsledek testu negativní, ale u dotyčného dojde ke zhoršení průběhu chronické žloutenky typu B, testování je možné opakovat. Pravidelné a opakované testy se provádějí jen u osob s hepatitidou B, které jsou pravidelně vystavovány riziku přenosu HDV.
Moderní léky cílí přímo na HDV a zabraňují množení viru. Musejí se také podávat dlouhodobě, ale nemocní je snášejí podstatně lépe. Díky dlouhodobé léčbě se snižuje riziko jaterní cirhózy a selhání jater. U pacientů, u nichž nemoc došla do stadia nevratného selhání jater, bývá posledním možným řešením transplantace jater.
Prevence
Rizikové faktory přenosu hepatitidy D jsou podobné jako ty, které se pojí s hepatitidou B. Ohrožení se týká především:
- osob infikovaných HBV
- osob užívajících drogy (nitrožilně)
- sexuálních partnerů těch, kteří jsou nakažení HBV a HDV
- osob současně nakažených virem lidské imunodeficience (HIV) a HBV
- sexuálně promiskuitních lidí
- osob sdílejících domácnost s někým, kdo už je infekcí HDV nakažený
- zdravotnických a sociálních pracovníků nebo pracovníků v oblasti veřejné
bezpečnosti, kteří jsou vystaveni riziku kontaktu s krví nebo
s jinými tělními tekutinami infikovaných osob
Nejúčinnější prevencí je tak očkování proti hepatitidě B, dále to může být nesdílení instrumentária při aplikaci drog (harm reduction program) a chráněný pohlavní styk.
Co je žloutenka
typu E?
Žloutenka typu E (odborně virová hepatitida E) je virové onemocnění jater, které patří mezi nejčastější příčiny akutní žloutenky na celém světě. Zatímco dříve šlo spíše o nákazy, které si lidé dovezli jako nechtěný suvenýr ze zahraničí (především z rozvojových zemí), dnes už ji u nás do jisté míry máme jako standard.
Poškození jater v tomto případě nebývá způsobeno přímo virem, ale imunitní reakcí organismu. Většina lidí se se žloutenkou typu E setká jako s akutním onemocněním, po jehož odeznění se zase plně uzdraví. U osob s oslabenou imunitou ale může nemoc přejít do chronické formy (ta trvá déle než tři měsíce).
Nejohroženější skupiny jsou pacienti po transplantacích orgánů a po chemoterapii nebo jedinci, kteří užívají léky oslabující imunitu. Tito pacienti jsou vystaveni nebezpečí postupného rozvoje jaterní cirhózy a selhání jater. Velmi rizikovou skupinou jsou také těhotné ženy, u nichž může onemocnění probíhat velmi těžce a vést až k akutnímu selhání jater.
Kde je riziko nákazy?
Žloutenka typu E se přenáší hlavně ze zvířat na člověka (tzv. zoonóza). Virus dlouhodobě přežívá v domácích i divokých prasatech a ohrožení představují i další volně žijící zvířata, jako jsou například mufloni, daňci, jeleni nebo srnci. K nákaze nejčastěji dochází po konzumaci nedostatečně tepelně upraveného masa nebo vnitřností.
Mezilidský přenos je vzácný, ale ne nemožný, a to zejména kvůli vylučování viru stolicí i několik týdnů po nákaze. Nakazit se dá také krví – např. z matky na plod během těhotenství nebo krevní transfuzí.
Jaký je výskyt žloutenky E
v populaci?
Podle Státního zdravotního ústavu byla v letech 2018–2024 v České republice nákaza žloutenkou typu E častější než nákaza známější žloutenkou typu A (tedy „nemocí špinavých rukou“). Počet případů má ke všemu vzrůstající tendenci. Podle Státního zdravotního ústavu ČR jí v roce 2024 onemocnělo celkem 662 osob.
Žloutenka E:
jak probíhá testování
a léčba?
Prvním krokem pro stanovení správné diagnózy je rozbor krve. Podezření na onemocnění žloutenkou typu E vyvolávají zvýšené jaterní enzymy (tzn. zvýšené jaterní testy). Jejich vyšetření už dnes patří k základu, který se při akutních onemocněních provádí. Pro úplnost je nutné provést také vyšetření specifických protilátek v krvi, které prokážou aktuálně probíhající nebo prodělanou infekci. Důležité je pak ještě prokázat přítomnost viru v krvi nebo ve stolici, a to metodou PCR – přímý průkaz částic viru.
Samotestování žloutenky E k dispozici není, vyšetření může provést jen praktický lékař nebo specialista.
Léčba akutní hepatitidy E spočívá jen v klidovém režimu a tlumení příznaků onemocnění, obojí musí být doplněno jaterní dietou a podporou funkce jater pomocí přírodních přípravků.
V těžších případech nebo při chronickém průběhu je nutné nasadit antivirotika a někdy i dočasně vysadit léky oslabující imunitu. Léčba vyžaduje klidový režim na lůžku, často v nemocnici. Domácí péče je možná jen ve výjimečných případech a rozhodnout o ní musí příslušná krajská hygienická stanice, jejímž úkolem je zabránit šíření infekce. Důležitou roli samozřejmě hraje závažnost onemocnění.
Rekonvalescence (zotavování se po infekci) může trvat několik měsíců a nemocného čeká řada dietních omezení a samozřejmě zákaz konzumace alkoholu.
Prevence
Očkování proti žloutence typu E není v současné době v České republice dostupné. Prevence tak spočívá v důsledné hygieně rukou a důkladné tepelné úpravě potravin. Virus žloutenky typu E je zničen při zahřátí na 70°C po dobu alespoň 2 minut.
CO JE HIV?
Nečekejte na příznaky.
HIV útočí zevnitř - zjistěte víc a chraňte
se.
CO JE ŽLOUTENKA?
Zvenku se nic neděje, uvnitř probíhá boj.
Hepatitida často nemá příznaky,
ale může vážně poškodit játra.
